Diskuse v Norsku – pokud existují - jsou převážně ovládány souhlasem (shodou). Pohledy na věci, které se údajně odchylují od politické korektnosti, jsou zesměšňovány či odsuzovány s označeními „ iracionálně rasistické“, „xenofobní bez pointy“, „hnědé“ apod., což pochopitelně kohokoliv bezpečně drží pryč jako nějakého obtížného hmyzu. Je to jen jsou-li za dveřmi volby, že např. problematika přistěhovalectví je tématem. Jindy je předstíráno, že je vše v pořádku. To ale není tím, co slyšíte mezi lidmi. Tam převládá zlost, ne-li rozzuřenost. Oficiální diskuse je úplně jinde v srovnání s tím, co národ zažívá a myslí, a to plodí jen více zlosti a rozzuřenosti. Diskusi v Norsku navíc ztěžuje mj. i to, že mnozí neumí diskutovat, aniž blíže specifikují osobu či argument.

V této zemi je podle posledního vydání norského listu Morgenbladet čím dále více marginalizovaných osob. Společnost je odstrkává, až skončí na jejím okraji. Společnost je škatulkuje, jsou vyřazeni z účasti v pracovním životě a považováni za méněcenné. Když je někdo natolik odsunut, pak takový člověk nechová mnoho lásky zpět vůči společnosti. Jak silně a niterně nenávidí, to lze u některých osob vidět už na základní škole. Většina zanikne sama od sebe, zatímco se z některých stanou vážnými problémy pro společnost.  

Pokud je toto soudní jednání důstojné, jak by probíhalo jednání nedůstojné? Pokud má toto soudní jednání ukázat, že společnost je po útocích otevřenější, proč jsou jeho velké části pro veřejnost uzavřené? Nejsou snad běžní Norové „těmi nahoře“ považováni za schopné, aby sami vyhodnocovali to, co vidí a slyší? Museli jsme se uspokojovat s verzemi zpravodajů z toho, co se v soudní síni říká a děje. Jak víme, jakou perspektivu si zpravodaji pro téma zvolí, je často rozhodující pro to, jak bude chápáno. Nejsme shledáváni dostatečně zralí na to, abychom si vytvořili své vlastní názory. Pro koho je tedy soudní jednání důstojné, jak nám politici vyprávějí? Pro norskou demokracii?   

Možná je otázka příčetnosti pro společnost slepou stopou, pokud to bude ta, která zůstane pro budoucnost otevřenou. Možná to lze přirovnat k situaci, kdy uprostřed hrůz války přeskočí nějakému náhodnému vojákovi, pokoušíme-li se pochopit základní důvody k tomu, proč válka vypukla. Individuální perspektiva na Breivika zabraňuje nestrannému, věcnému pohledu na kolektivní zkušenost, kterou jsme postupně získali v „novém“ Norsku.

Naivní kolektivní hysterie, která vyvěrá ze zapírání a kamuflování skutečnosti, klame a ukazuje, jak málo toho víme a jak neochotně se poučíme. Je třeba urazit dlouhou a namáhavou cestu, než společnost s tím přestane. Něco máme v naší kultuře, Breivik vytvořil nepohodlí, některým je úzko a vyhýbáme se správných a přesných závěrů. Musíme jít do sebe a většina je tolik přecizena, že toho není schopná.

Je toto skutečně důstojným soudním jednáním, které umístilo Norsko do příznivého světla? Nebo ukazuje celý případ od A do Z, že Norsko je zemí, kde toho je velmi málo, co funguje uspokojivě? Není to náhodou více poctivosti a politické pokory, co schází? Nebo je důstojnost přítomná, to ano, zato je na tom hůře schopnost a upřímnost? Začalo to snad premiérem, který ventiloval svůj osobní názor: „Tak pro všechny oběti, pro všechny, kteří byli zasaženi, si myslím, že by bylo výhodou, jestli soud prohlásí, že byl příčetným“.

Je naivní myslet si, že můžeme sociálními prostředky donutit lidi, kteří se hněvají, k tomu, aby byli „hodní“. Teror jde napříč politickým spektrem. V levém politickém spektru je v Norsku řada lidí, která podporuje palestinský terorismus proti Izraeli. Tito lidé zastávají názor, že Izrael Palestinu okupuje a na základě toho ospravedlňují vraždu civilních obyvatel. Breivik si myslí, že Norsko je obsazeno kulturními marxisty a právě probíhá okupace islamisty, a opravedlňuje na tomto základě své vraždy civilních obyvatel. V Norsku žijí také tisíce lidí, kteří byli zastánci ozbrojené revoluce a kteří se na ni připravovali.

Jinými slovy, Breivik proměnil už zakotvené a dobře zavedené myšlení, které sdílí (nebo sdílelo – těch bylo ještě více) mnoho Norů, v činy. Také lze konflikt mezi Breivikem a sociálnědemokratickou stranou chápat jako extrémní dopad společenského tření mezi generací rebelů z r. 1968 a těmi, kteří vyrůstali po nich. Zdá se, že jsou to mj. ti, kteří jsou nejvíce doma ve světě této generace, kterým připadá Breivik nepochopitelný.

Snad není důvodu tápat poslepu, neboť se najdou zcela konkrétní východiska. Proč hledat symptomy jen u Breivika? Není symptomem čehosi, co doutná leckde v hloubce (nejen) norského národa? Nejlepším lékem je snad to, že zlost, ne-li rozzuřenost občanů začne být brána vážně a aby je protivníci už nečastovali nadávkami a politicky korektním pohrdavým chechtáním. To přidává další olej do ohně.