Poté bylo zahájeno soudní jednání proti pachateli, jež se rychle vyhrotilo. Přísné požadavky soudu na důkazy šly proti přísným požadavkům veřejnosti ohledně spravedlnosti. Zrovna tady doutná konflikt, jehož výsledek nikdo nezná. Rozsudek soudu nižší instance bude rozhodující pro politickou výbušnost a sílu tohoto případu. Bude-li nepříčetnost udržitelná, budou výbušné i protesty.
Řevnivost mezi běžným citem pro spravedlnost a principem právní pochybnosti není jednoduchou záležitostí a představuje snad nepřeklenutelnou výzvu, pokud jde o napětí mezi pomstou a civilizovanou společností. Pochybnosti by šly stranou, kdyby byl Breivik nad slunce jasným psychopatem a stranou tohoto světa. Už zákon prvního norského zákonodárce Magnúse Lagabøteho (Zákonodárce) z r. 1274 stvrdil, že tzv. šílenci jsou neschopni viny. Breivik je jinde – v jakémsi světě stínů mezi dvěma psychiatrickými diagnózami. Není nijak právní samozřejmostí pro co se soud nakonec rozhodne. Koneckonců to budou margíny (vůle) pochybnosti, které rozhodnou.
Tento proces provokuje ty, kteří usilují o rovnou cestu k vlastnímu chápání spravedlnosti. Na kraji najdeme lidi, kteří by byli nejraději, kdyby byl Breivik policií na ostrůvku Utøyi zastřelen. To by třeba ušetřilo několik životů a jistě také výdaje na dlouhý a složitý soudní proces. Jiní jsou toho názoru, že právní pochybnost je sama o sobě zbabělou slepou stopou. Někteří už sami vyřkli rozsudek a žádají, aby městský soud v Oslu vynesli vzorný rozsudek bez jakýchkoliv eventualit a dožadují se toho, aby jakákoliv stopa pochybnosti hrála v prospěch lidu.
Ze zajímavého komentáře dánského spisovatele Carstena Jensena v norském listu Dagbladet lze vyčíst, že každá společnost bilancuje na vždy čerstvě vybroušené čepeli mezi slušností a barbarstvím. Jensen srovnává masakr na Utøyi s válkami na Balkáně a odmítá uplatnění shovívavosti a strpení v rozsudku: „Pouze společnost, která přišla o svou historickou paměť a která se nechala zaslepit svým sháněním jistot může takhle soudit“.
Tato směs mužné justice a zániku zajistě má mnoho přívrženců. Zároveň je důvod, aby si jeden všiml toho, že ti, kteří volají nejhlasitěji po odvetě, nemají přímou vazbu na události ze 22. července. Dojmy přeživších a jejich blízkých, kteří svědčili u soudu, směřují jiným směrem. Jistě byl vyjadřován hněv, nenávist a potřeba vypořádat se s pachatelem, ale zároveň bylo zjevné, že zlost byla součástí přirozeného procesu truchlení. Převažuje přesvědčení, že civilizovanost zvítězí nad nenávistí k pachateli a že vypořádání se s ním se má konat pomoci prostředku právního státu, existuje-li. Požadavek většiny svědků, aby byl Breivik uznán příčetným, není vznášen jako politický požadavek. Uznává se, že toto je „parketou“ soudu.
Výzvou v tomto případě je také to, že může vyhrát i ten nejhorší argument. Otázkou je, zda jsou pochybnosti ohledně trestně právně příčetnosti oprávněné. Dostali jsme se k jádru právního státu. Princip pochybnosti je v trestních případech nejdůležitější zárukou právních jistot. Má zabránit justičním vraždám. Bude-li snížen práh pro dokazování a bude-li rozmělněn princip pochybnosti, zvýší se nebezpečí neoprávněných rozsudků. Proto lze podle mnohých doufat, že dědictví a odkaz teroru zahrnou také pravou reflekci. Bohužel ale už příliš mnoho lidí zatvrzele obsadilo pozice, které tomu brání.
Všechny velké národní události jsou bez přestávky předmětem „invazí“ interpretů, vykladačů dějin aj. Události, které znamenají mez v dějinách jednoho národa budou poznamenávat identitu a chápání podstatných hodnot po delší dobu. Proto se také politické směry a uskupení snaží vykládat události v rámci své logiky, svých hodnot a svých specifických zájmů. V Norsku probíhá běh o to, kdo nejrychleji dovede pochopit teroristické útoky 22.7.2011. Historici musí čas od času dekonstruovat pohled generace nebo epochy na sebe samou. Jak se dívají na sebe, jsou často kulisy, nikoliv trvalé stavby.
Zatímco někteří před nebezpečím a snahou o jeho pochopení utíkají, jiní se kamuflují, jiní zapírají a zase jiní si volí politické odpovědi. Blogy a příspěvky na sociálních médiích přispívají ke vzniku nového pohledu Norů na sebe. Pokud se aktivně nesnažíme pochopit, co bylo hnací silou za teroristickými akcemi, tak nemůžeme vyvinout žádný lék proti tomu a budeme odsouzeni k tomu, abychom opakovali tytéž chyby. Kamufláž se zatím zdá být ve vedení: Omílaným způsobem jako jakýsi národní mýtus se zdůrazňuje kolektivismus, nová soudržnost a pospolitost, která se nad politikou povznáší. Zapírá rozmanitost pohledů a lze klást otázky k opravdovosti jeho demokratického smýšlení. To, co nás rozděluje, je snad silnější, než si jsme ochotni připustit.
