Norská Sociálně demokratická strana je na koni. Dokázala do velké míry přispět k obtelefonování škol a školek a tak přimět tisíce lidí k tomu, aby si přišli odzpívat píseň Děti duhy. Přítomní si to tedy odkroutili z velké části nedobrovolně a byli tam povoláni. Účast kopírovala dobře známé politické a sociální rozdíly v norské splečnosti. Takhle hovoří včerejší výsledky průzkumu Nadace pro výzkum církví. Těm Norům, kterým se podařilo proniknout cenzurou a jejichž kritické příspěvky byly otištěny nebo zveřejněny na webu, připadá akce trapná. „Oni chtějí vzít píseň zpět? Vždyť je to úplně na hlavu“. Holota vidí, že ve společnosti je cosi prohnívajícího odspoda, a „ti nahoře“ s tím odmítají něco udělat. Jak řekl norský ministr zahraničí Jonas Gahr Støre, tato multikulturní společnost se tu prosadila na dobro, nedá se s tím nic dělat.
Jako kdyby se jednalo o přírodní zákon. Lidé vypění, protože nebyli tázáni, zda to bylo to, co si přáli. Nebyli tázáni, zda si myslí, že je to v pořádku, že Norové budou za nějaký čas v menšině. Zda se tak stane za 20, 30, 40 nebo více let nemá až takový význam. Mnozí zažívají, že Norsko není touž zemí, ve které vyrůstali a nebylo to mj. tohle, čemu řekli Norové již dvakrát ne v referendu o členství v EU. Ze všeho co drtivá většina politiků předtím i potom říkali a dělali – vše, co z toho zbylo, jsou pouze prázdná slova, plácnutí do vody, holá gesta. Ze slibů jsou zrady.
Mnozí si tuto stranu zprotivili a teď jim opravdu ukázala. Většina rezignovala, někteří z nich přišli o svou národní hrdost. Jiní masivně sabotují papouškování toho, co se jim snaží natlouct do hlavy ti, kteří sami strkají hlavy do písku. Lidé se odmítají zařadit do smečky a naopak se začali zmoci výchovnými peckami a vyhnáním od koryta. Sociálně demokratická strana se snaží do všeho, co souvisí s teroristickým případem „násilně našroubovat“ politiku. A tím, že se do toho příliš montují, si vlastně hostí nejtěžšího úkolu – do určité míry se staví nad soud, což se jí může alespoň časem vymstít. Už teď jí voliči spílají, aby se probrala ze snu a uvědomila si, čemu napomáhala. Avšak čekat, že by to byla rána, která v těch hlavinkách trochu něčím pohne, to by bylo moc. Souhrnem to lze o doutnající rozhořčenosti v severské zemi říci. Kdyby blbost, arogance a pohrdání nadnášela, tak by se nejen tato strana vznášela jako vzducholoď. Nenažraný hladovému nevěří a tady již pěkně dlouho něco pronikavě a vydatně smrdí.
Vládním stranám ale ujídají z krajíce jiní, a to jim neslibuje dobré na nadcházející volby, kdy budou podle všech znamení vykázány do opozice. Jenže názorová roztříštěnost vždy způsobí, že opoziční strany spousta nakonec ani volit nejde. Že by je hanba fackovala, to ne. Byť je přes polovinu Norů proti přistěhovalectví, kvůli strachu o odbourání zbytku systému či jiné nežádoucí změny nevolí protiimigrační stranu v té míře, v jaké by se dalo čekat. Aby nevyhodili s vaničkou i dítě.
„Ti nahoře“ využívají toho, že velice dobře vědí, že Norové jsou houževnatí a nevznětliví. Většinou nestávkují (s výjimkou nedávných stávek, které si mj. vynutily uzavření školek a některých letišť), neprotestují, maximálně dají hlas jiným stranám, aniž to cokoli změní. Neustálým strašením se nanejvýš daří udržovat status quo. Mnozí Norové však mají pocit, že politická většina se dopouští toho, co sedlák v jedné norské anekdotě. Ten svému koni naložil příliš velké břemeno se slovy „jestli na svých bedrech uneseš toto, tak unešeš i tamto“. To se mu vymstilo tak, že musel vše sundat a začít od nuly, k tomu ale došel až po čase. Na nás si prý obdobným způsobem dovolují příliš moc.
Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jsou lidé krměni politickou korektností a strašením přílišnou liberalizací. Před několika málo dny přestalo být křesťanství státním náboženstvím Norska. Jeho výsostné postavení bylo jedním švihem vyškrtnuto z ústavy. Podle kritiků se tak stalo v rámci dlouholeté snahy mocipánů, aby Norům zbavili dědictví a vazeb na minulosti: Dle jedné představitelky církve je to nutné, jelikož se Norsko stalo v posledních letech „rozmanitější“ a „pestřejší“ společností. Berte si ta slova na vědomi. Stala se totiž součástí arsenálu, kterým se někteří politici snaží také prostřednictvím mediální masáže lidem vštěpovat, že díky přistěhovalectví (a díky tomu rovněž díky těmto politikům) je norská společnost parádnější a má k jejich ideálu blíže, než společnost minulosti. V 90. letech křesťanství jako samostatně vyučovaný předmět zmizelo ze základních škol, což byl takový první krok v opatřeních, aby byla přebudována identita v souladu s potřebami většiny politického Norska.
Politický atentát vrchnosti působil jako pěst na oko. Politicky kontroverzní zametání motivů a pohnutek teroristy pod koberec a politický zájem na vyšumění případu Breivik do ztracena rozpoutává ve veřejnosti zášť. Politická elita nespí, ale není radno ji budit. Náramně jí vyhovuje, když bude lid tzv. držet hubu a neremcat, nekňučet a nebrečet. Jenže vlků-samotářů je více, i když většina z nich ke zbraním nesáhne.
Podle komentářů norské veřejnosti je jaksi moc cukru a málo toho biče. Pomoci penězům a materiální hojnosti si vlády dělaly a dělají naději, že (ne)přizpůsobivé převychováme. Ale proč bychom se měli jednostranně chovat tak dobře k nim, když se nechovají stejně k nám, i kdybychom se rozkrájeli? Mluví se jen o tom, na co má kdo nárok, nikoliv o tom, co lze vyžadovat, o povinnostech, když se právě k nám rozhodli stěhovat. Podobně se když se mají podporovat režimy, skupiny a jednotlivce v cizině nikdy nekladou otázky na jejich účelné a smysluplné utrácení.
Revolta nějaké stínové kontrakultury není pro sociálně-demokratickou výrazně konzumní společnost hrozbou, protože je uspokojována jinak. Na tomto uspokojování je však cosi dočasného, pomíjivého a také klamného. Vydrží zhruba tak dlouho, dokud vydrží peníze. Nikdy jsme neměli peněz více, ale stále nejsou peníze na to, na co jsme měli dříve při nižších příjmech, např. školství, zdravotnictví, péče o staré, atd. Standard silnic skomírá při vyšším počtu aut. Zavádí se více daní a poplatků a počet chudých roste v stejném tempu jako nátlak na peněženkách občanů. Inflace je určena politicky skrze účet za elektřinu, kde státu připadá 4/5. Jak přežijeme po této „zlaté“ éře s minimem pracovních míst v vývozním průmyslu? Úroveň nákladů roste rekordním tempem a aby si někteří nažrali ještě více, obětuje se mnoho z toho, z čeho bychom měli v budoucnosti žít a výhody, které by budoucí generace mohly mít.
