Před týdnem předseda odnože mladých sociálních demokratů Eskil Pedersen vyzval k něčemu, co mnozí Norové přirovnávají k honu na čarodějnice – boji proti lidem, který mají jiný názor na uvedenou problematiku. Ano, je důležité, aby ti, kteří s ním, jeho organizací a jinými, kteří mají politicky „korektní“ názory nesouhlasí, nemohli ventilovat své názory, alespoň ne ve sdělovacích prostředcích, na ulicích a jinak veřejně. Jinak by to nebylo v pořádku a zasáhne „názorová policie“. Někteří poukazují na „názorovou toleranci naruby“ např. vůči některým Muslimům v Norsku, kteří podobně jako Breivik prohlásili, že Norsko je s Islámem ve válce nebo nazývají Nory odpadem, příp. srazí homosexuální pár na zemi protože se drželi za ruce a nacházeli se v muslimské městské části, kde podle nich nemají být homosexuálové. To je jen pár příkladů za všechny. V mešitách prý tvrdí něco jiného, než to, o čem mluví veřejně.

Takovými a podobnými projevy extrémismu a diskriminace se politici dosud neobtěžovali zabývat, natož z toho udělat téma. Neplatí na všechny stejná pravidla, měří se dvojím metrem: Přistěhovalců má být nám líto, vždyť jsou – jsou-li nebezpeční – jen špatně pochopení lidé nebo vzácní jednotlivci a není důvodu se toho všímat. Politici omílají omluvné fráze o tom, že všichni nejsou takoví a přečiny jako znásilnění, násilí, zločinnost za účelem zisku a čím dále více obtěžující, dotěrné a agresivní žebráctví se bere jako nutné zlo, máme-li být spravedliví. Především ale politici o druhé stránce mince mlčí. Čím dále více lidem vadí, že někdo - a v norské politice to bývá hlavně levice a sem tam nějaký příslušník politického středu - má definovat, rozhodovat o tom a mít monopol na to, jaké názory jsou přijatelné a co lze veřejně vyjadřovat, co je např. předsudek a rasismus a kdo má takové či onaké názory. Ti, kteří nejvíce kritizují jiné (tedy např. odpůrce přistěhovalectví obecně a ty, kteří jsou kritičí k jistým skupinám přistěhovalců a k Islámu), těm jde zároveň nejvíce o to, škatulkovat lidi do kategorií špatných a dobrých lidí.

Žádní kritici islámu a přistěhovalectví nesmí u soudu s Breivikem svědčit před kamerou. Rozhodl o tom soud. Další klíčoví svědci, kteří se na žádost Breivikových obhájců měli dostavit, zrušili svou účast a to také z důvodu cenzury. Toto je velmi nepochopitelné a nešťastné, míní přední diskutující v norských společenských debatách Lars Gule. Televizní diváci neuvidí svědectví v Norsku známých kritiků islámů a přistěhovalectví, což je mnohými viděno jako porušení svobody vyjadřování a snaha o jejich umlčení a zneviditelnění. Obecenstvo se nesmí seznámit s tím chápáním společnosti, které je součástí pozadí za Breivikovými přečiny a které je mnohými sdíleno, byť se od jeho přečinů distancují. Soud publiku od toho odříznou a povoluje rozdílné zacházení se svědky na základě jejich politických názorů. Toto je také v rozporu s dřívějšími prohlášeními soudu o tom, že si přeje vyvážená svědectví. Proč taková nerovnováha, když se něco vysílá a něco ne? Bude to jen voda na mlýn těm, kteří tvrdí, že soustavná cenzura, bojkot a zneviditelňování politicky „nekorektních“ a nepohodlných lidí a účelově selektivní a diskriminující vybírání mluvčích v Norsku bují a že cíl světí prostředek pro udržování status quo? Toto je podle jednoho ze svědků malým krokem médií k tomu, aby vytvořili nové Breiviky. Svoboda vyjadřování neplatí pro všechny, protože se nedostávají ke slovu, na což poukazoval Breivik a v čemž mu soud takhle prý dává za pravdu.

Mnozí Norové by mohli dlouze hovořit o cenzuře, o nepřijímání nebo vymazání příspěvků do diskuse, aniž by bylo na nich cokoliv vadného. Člověk se ptá, proč tedy média vyzývají k diskuzím, když jsou otevřeny jen těm, kteří dávají najevo „správné“ názory. V Norsku se o nepříjemnostech ve vlastní zemi nemluví, vyhýbá a odkládá se konflikt, protože se máme tak dobře, že jakékoliv zpochybňování toho by bylo zbytečné a bezpředmětné remcání. V zemi s největší životní úrovní proto málokdo stojí o to, aby někdo jiný na něj moralisticky ukázal a vydíral ho jako pochybného a morálně méněcenného. Proti cenzuře a zneviditelňování není odvolání, pro mnoho lidí jediným řešením spočívá v založení vlastních internetových stran nebo blogů.

O vleklé a vyhrocované, do velké míry zčásti chybějící a zčásti záměrně zneviditelňované diskuzi o největších proměnách v novodobých dějinách Norska – přistěhovalectví – by se toho dalo napsat ještě spousta. Lidé jsou rozhořčeni, že jsou osočováni vládnoucími stranami a jejich sympatizanti, kteří jsou se sebou spokojení, cítí se být na morální výši a vyzařují sebespravedlností, zatímco média vyrábějí svou vlastní pravdu o společných postojích velmi mnoha lidí, kteří nejsou v zanedbatelné menšině. Breivik byl natolik znepokojen stavem demokracie, že se rozhodl jednat zrůdným, neoddiskutabilným způsobem. Nic ale nebylo uděláno po 22. 7., aby byla demokracie posílena. Je těžko to udělat, jelikož to může být vyloženo tak, že to byl Breivik, který s touto agendou přišel. Ale proto to nemá být na pořadu dne? Je toho mnoho, co potřebujeme v této zemi prodiskutovat.

Méně šťastné vypořádání se s vzniklou situací po útocích zasilo pár vysoce klíčivých semen s obrovskou výtěžností v negativním smyslu slova, s velmi neblahodárnými účinky pro reputaci a další práci vlády, policie – jak té v uniformách, tak té tajné - i dalších složek a jednotlivců. Přirovnal bych aspekty případu k hydře: když jí useknete jedno chapadlo, pokaždé vyroste nějaké to další. Ti nahoře si sypou popel na hlavu a sami dávají obyvatelstvu důvod k podezíravosti, nedůvěrě a další agresivitě.

Podle mnoha reakcí Norů chtějí mít co největší monopol na světonázor i na výklad hnacích sil politického teroru a následků této tragédie – žalu i ostatních reakcí na něj - u obyčejných lidí, v politice a ve společnosti vůbec. Jistě se chtějí také pojistit proti tomu, aby někdo její „pravdy“ nerelativizoval.

Jde jim údajně spíše o to, aby udrželi status quo. Tím se ale netvrdí, že i jiným – podle prohlášení drtivé většině norských politiků – také jde o to, aby toho co nejvíce zůstávalo při starém. Sociálně demokratická strana si díky své mocenské struktuře ve společnosti může dovolit prohrát třeba ty příští volby, protože je si přesvědčena o tom, že tyto struktury nejsou jednotlivými prohrami nijak ohroženy. Patří jí velký majetek – budovy a akcie mnoha firem a také většina novin v zemi. Navíc je chrání tradice shody a nekonfliktnosti v norské politice, což zejména jí velice přeje, např. prostřednictvím nepřehlédnutelného vlivu odborové organizace, která je v Norsku něco jako „malá vláda“. Ono přehazování si zodpovědnosti vládě nicméně prohlubuje přesvědčení voličů, že vše je jen prázdný tyjátr, a že jsou lidé klamáni. Jaká je mocenská základna a síť norské sociálně demokratické strany, k tomu se budu vracet v článku, který sem vložím.