Případ teroristických útoků v Norsku byl politický atentát proti straně, která byla jakousi zakladatelkou přistěhovalecké politiky v Norsku dodnes. Rétorika a argumenty, které Breivik použil ve svém manifestu přitom z drtivé většiny nejsou jeho vlastní, ale byly doslova okopírovány a jsou sdíleny mnoha lidmi, a to nejen v Norsku, byť jim z důvodů, které se níže pokusím nastínit, částečně nepřichází na chuť, částečně se nedostávají ke slovu. Takové a v zásadě jakékoliv postoje skeptické k imigraci byly v atmosféře před útoky nepřijatelné, a to nemluvě o současné strastiplné situaci, pokud jde o svobodu vyjadřování, štvaní proti lidem s politicky nekorektními názory a jejich umlčování.   

V otázce přistěhovalectví trvá v Norsku od 80. let, kdy se diskuse vyostřily, výjimečný stav. Je to natolik výbušná otázka, že to málokdo zvenčí pochopí. Tato problematika je - máme-li věřit průzkumu - Nory považována za jeden z nejzávažnějších problémů ve společnosti. Agentura na průzkum veřejného mínění TNS Gallup v únoru 2012 zaznamenala, že se přistěhovalectví, spolu s rostoucím násilím a kriminalitou, vyhoupaly až na 1. místo mezi ty společenskými problémy, které nejvíce znepokojují mladé Nory, a to nehledě na Breivikovy přečiny o cca. 7 měsíců předtím. V r. 2009, kdy byl průzkum proveden minule, to byly klimatické změny, které žebříčku vévodily.   

Byť je v Norsku na každého obyvatele na kilometr čtverečný o mnoho místa, a to hned po Islandu, více, než v kterékoliv jiné evropské zemi, norská společnost není nafukovací. Je, jaká je a jiná už nebude, i kdyby si mnozí politici jistě přáli Nory vyměnit za národ, který bude více proimigrantský. Někdo tomu říká úzkoprskost a maloměšťáctví, někdo jiný naprostá správnost a realismus. Norsko má pouze pět milionů obyvatel, dle průzkumu se ale většina obyvatel domnívá, že se v Norsku usazuje více lidí, než by mělo. Je to prý něco zásadně špatného, s čím státní moc odmítá něco udělat. Norským politikům se nálady nelíbí a pořád mluví o nutnosti změnit postoje Norů. Pravda je těžko akceptovatelná a podle toho, jak mám norské mínění prozkoumané, je většina Norů přesvědčena o tom, že je-li naše loď plná, tak nelze už přibírat pasažery další. Někteří Norové jsou dokonce přesvědčení, že někteří přistěhovalci musí z kola ven, jestli má být umožněn pobyt jiným. 

Toto je především o statistických údajích, citech Norů vůči své zemi a o počtech lidí, již méně o tom, odkud kdo pochází a jakou má barvu pleti. Jistou úlohu hraje i to, co v Norsku dělá či nedělá. Myslím si, že ti cizinci, kteří se v Norsku již usadili, se tam nemohli usadit v lepší dobu. Zažili větší pohodu a i když (potichu) nebyli tolerováni, byli méně napadáváni přímo i nepřímo ze strany etnických Norů pro svůj počet a to, že pronikavě mění složení obyvatel, než zažije kdokoli, kdo se tam v budoucích letech usadí. Nůžky se budou rozevírat. Tím nemám na mysli ty ekonomické, nýbrž ty etnické. Týkají se toho, že se strhující rychlostí mění skladba obyvatel a také toho, kdo má právo nazývat se Norem a za jak dlouho by se jim případně mohl či měl stát. Je to problémem vymezování identity a sebedefinování a v hlubší rovině také duše národa. I když neexistují statistiky dokládající kolik procent Norů si co myslí, podle těch ohlasů, které převažují, by mnozí Norové jistě rádi zpřísnili podmínky, ne-li zcela odepřeli přistěhovalcům získat norské občanství a hodně jich vyhostili.

Postoje k přistěhovalcům, přistěhovalectví a přistěhovalecké politice se v průběhu dlouhých let měnily od záporných k ještě zápornějším, až mnohým přerostly nad hlavu. Toto se děje nezávisle na jednotlivých událostech, a to i těch největších a nejhroznějších. Možná krátkodobě rozdmýchávají náladu a diskusi v tom či onom směru, ty dlouhodobé tendence jsou však založeny na něčem jiném. Myslím si, že běžný Nor má za svého života na svém „kontě“ už dost „důkazů“ stvrzující jeho soustavu postojů, a to nehledě na Breivikovy činy, názory a postoje. Je to velice individuální, co každý zdůrazňuje, pokud jde o výhody či nevýhody přistěhavalectví a přistěhovalecké politiky, ale společné pro diskuse je jednostranné vychýlení se na jednu či druhou stranu, tzv. polarizace.

Velký vliv hrají osobní zkušenosti Norů s přistěhovalci a nedá se říct, že se postoje mění kladnějším směrem úměrně tomu, jak běžný Nor více cestuje a poznává jiné národy, než svůj vlastní. Vedly se diskuse kolik těchto osobních zkušeností je potřeba jako „důkaz“, aby člověk mohl vyřknout nějaké jednoznačnější stanovisko vůči tomu kterému národu. Třeba zda na základě toho, co máme vypozorované, by si občané toho či onoho národa pro korunu na přilepšenou nechal vrtat koleno anebo zda je jistý národ národem buranů a neohrabanců bez mravů. Zda je to jen náhoda, snůška domněnek a polopravd nebo zda lze z toho vyvozovat jisté závěry a to také ohledně toho, koho sem chceme pustit.     

Frustrace a pocit převálcování až pořážky je zesilována tím, že „není povoleno“ myslet a mít názory skeptické k imigraci či proti ní. „Jestli nejste s námi, jste proti nám, vy extrémisté“. Ti, kteří byli výrazně proimigrační, jsou v médiích více vidět, dostávají tam více prostoru a je jim věnováno více pozornosti: Jsou oslovováni a neustále je jim mlčky dávána jakási neoficiální přednost. Ti, kteří jsou kritičtí nebo mají politicky až nekorektní postoje, se vyjadřují až na výjimky online, zejména v diskusních fórech a na blozích. Cenzura bují jako nikdy předtím. Systematicky se uzavírají diskuse o těch tématech, ke kterým si média nepřejí, aby lidé vyjadřovali své názory. Je mnoho nevyzpytatelných případů, kdy byli cenzurováni dokonce lidé, kteří nepsali nic proti kodexu toho kterého serveru. Avšak pro otevřenost a demokracii ano, to jsme, ale jen pokud je to politicky přijatelné pro udržování statu quo.

Když byly před pár týdny zveřejněny propočty Státního statistického úřadu v Norsku, které vyslovují závěr, že se přistěhovalectví hospodářsky nevyplatí, nenechali na sebe čekat kritici, kteří označili za hyenismus, že několik generací přistěhovalců prý budou zátěží a ne přínosem. To samé platí o nedávné projekce statistického úřadu ohledně toho, že Muslimové mohou být v r. 2040, ale také dříve, v Oslu ve většině. Ze strany politiků bylo ticho po pěšině. Jakou společnost chceme přenechat potomkům? Je naše země „odjištěna“ a dávána všanc pochybným lidem, kteří to s námi nemyslí zrovna dobře? Je tomu tak, že zákopová válka o přistěhovalectví a tím o budoucnost země přispívá k větší rozhádanosti a podezíravosti. Jaký kurs je dále obhajitelný z hlediska demografické, hospodářské, bezpečnostní aj. udržitelnosti se uvidí. Základem úspěchů, který je zase základem mnoha dalších faktorů, je co největší pocit pospolitosti, toho, že hrajeme jako tým. Zatím musí ti, kteří kladou kritické otázky, protože vidí, že multikulturní společnost nabízí alespoň stejně tolik problémů, jako obohacení, trpět označení „rozháraný pohled na svět“ a argumentace fakty je definována jako nenávistná rétorika. V demokracii musí být důkladně zvažované názory založené na faktech přípustné, jinak není svoboda názorů, jeden z klíčových předpokladů fungující demokracie.