„Anděl smrti“ v Osvětimi – Josef Mengele – a tisíce lékařů a strážců v koncentračních táborech vraždili, protože byli přesvědčeni o tom, že je to tak správné. Totéž platilo a platí o posílání nepohodlných lidí do gulagů a nejrůznějších internačních táborů v zemích po celém světě ještě dnes. Někteří jednali na vlastní pěst, jiní jménem strany, státu či odbojového hnutí. Např. takový Mengele byl dobře přizpůsobený občan s dvěma doktoráty. Nebyl vrahem, zato se jim stal v Osvětimi.

Během osvětimského procesu v r. 1963 ve Frankfurtu, což byl prvním soudním procesem, který byl vysílán v přímém procesu, šokovaly obyvatelstvo výpovědi o mučení a popravách, ale asi nejvíce to, že obžalovaní byli zcela obyčejnými občany: akademici, státní zaměstnanci, průmyslníci, řemeslníci, učitelé a sociální pracovníci, kteří před zadrženími (v l. 1958-9) žili po válce bezúhonným, neškodným a nevinným životem. Byli cennými členy spolků, organizací, výborů a rad a třeba činní ve jejich výkonných orgánech.

Nikdo z obžalovaných se během procesu doznal k vině ani neměl ani slovo omluvy vůči přítomným blízkým. Sebe chápali jako kola většího soustrojí. Poté, co byly soudní procesy v r. 1965 ukončeny, bylo pro většinu Němců s ohledem na jejich vnoučata nesnesitelné, aby další podobné soudní procesy byly televizí vysílány do jejich obýváků.

Breivik žije v ideologickém vesmíru, kde vidí sebe jako článek v revolučním boji proti stávající společnosti a spáchá přečin podobný a zároveň tolik odlišný ve srovnání s Osvětimí, dnešní Sýrií a x dalšími místy včera i dnes otrle, bez empatie a skrupulí.

Jestli si někdo myslí, že lze zachránit Evropu tím, že připraví o život 77 lidí, tak jsou to úvahy, kterými se neustále zabývají generálové ve všech světadílech. Pakliže ano, je to svým způsobem racionální v rámci toho obrázku. Podobně je to s jejich samozvaným právem rozhodovat o tom, kdo má žít a kdo zemřít. Breivik je prodchnut přesvědčením, že nikoho nezabil, ale popravil je v občanské válce. Na otázku, zda nebylo nemorální zabít tolik lidí, odpověděl, že je nemorální nedělat nic s hrozbou, které čelí celá Evropa.    

Podobně jako v hororu volá panikou zasažená dívka na tísňovou linku zatímco atentátník v místnosti vedle táhne za spoušť, ze začátku s časovými prodlevami, pak v hustých sériích, více než 50 výstřelů. Breivik je ve svých myšlenkových pochodech částešně typickým teroristou, částečně hypermoderním. Podle Bruce Hoffmana, jednoho z nejpřednějších badatelů světa na oblast terorismus, představuje Breivik jakési rozvodí (dělícím milníkem mezi předtím a potom) v tradici terorismu. Není nikým jiným, než nejsmrtonosnějším teroristou o jedné osobě v dějinách světa. Ukázal, že v 21. stol. je jednotlivec schopen toho, s čím se počítalo jen u skupin a organizací. 

Anders Romarheim z norského Ústavu pro studia obrany uvádí, že typický terorista dokazuje schopnost zasáhnout společnost. Odtud musí přimět lidi k tomu, aby pochopili, proč bylo na ně zaútočeno. Breivikovy útoky měly být velmi krvavým uvedením jeho manifestu na trh. Vzbuzením pozornosti a senzace prostřednictvím útoků může být informační strategií za účelem zajištění okamžiku na výsluní, kde je učiněno politické sdělení v podobě násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Formulace toho, co je to terorismus je podle Romarheima příliš úzká a nepojímá definici založenou na výzkumu.

Hoffman píše ve své knize Vevnitř terorismu, že terorista je, fundamentálně vzato, ve vlastních očích altruistou. Bojuje za společnost a ne za sebe a tudiž musí být vykonávané násilí nějak ospravedlňováno. Breivik vysvětloval, že jeho úmysl bylo zachránit původní obyvatelstvo Norska od zániku. Místo kázání a prohlašování je ale třeba činit něco aktivního. Podle původních myšlenek jako např. u takového Carla Pisacana (republikánský revolucionář v Itálii před sjednocením) mělo teroristické násilí navíc mít v sobě čistící sílu. Citáty v Breivikově manifestu ukazují k propagaci mrtvých, tak, jak to mysleli v 19. stol. anarchisté.

Ve své úvodní výpovědi Breivik použil terorizující bombardování Hirošimy a Nagasaki spojenci v r. 1945 jako příklady. Aby se vyhnuly války, která by se mohla natahovat s mnohem více oběťmi, zvolily Spojené státy vlastně brutální a krvavou operaci. Stejně tak nebyl jeho masakr na Utøyi výsledkem zla, nýbrž byl proveden proto, aby se vyhnulo většímu zlu v budoucnosti (občanské válce, kterou původní obyvatelé prohrají).

Manifest má charakter politické výzvy i návodu jiným teroristům, ale nesnaží se Breivik také strhávat pozornost na sebe, nejen na věc? Dle Romarheima může být manifest také čten jako dopis sebevraha, ve kterém se povyšuje, zatímco spaluje všechny mosty. U soudu vykládal, že se toho hodně naučil od Al-Kájdy. Sebe chápe jako mučedníka a snímky, které si Breivik pořídil, na kterých pózuje v uniformě s medailemi, mohou být chápány jako doložka k mýtu, kterou zamýšlel pro svoji posmrtnou „hrdinskou“ pověst.

Podle badatele Thomase Hegghammera na poli terorismu z Výzkumného ústavu norské armády je nanejvýše vzácné,  aby se jednotlivec dostal tak daleko v procesu radikalizace, aniž měl rozsáhlé společenské styky s lidmi stejného smýšlení a aniž zanechá zřetelné stopy na Internetu.   

Skutečně, Breivik má jako motivaci existující ideologické modely a ne fantazie. Také je podle toho posuzován. Sociální a rodinné aspekty, které se vztahují k jeho osobnosti, jeho zranitelnosti, do obrázku také vstupují. Nyní bude zcela rozhodující, jaký význam přizná soud fyzickým a psychickým stránkám z doby Breivikova dospívání, než prostřednictvím Internetu začal usilovat o globální vliv.