Prošli jsme kapitolou nejsilnějších výpovědí, které za doby konání soudu zaznělo a zřejmě také zazní: Výpovědi zraněných a přeživších o bezedném strachu, hrdinské pomoci, o tom klukovi, který viděl jak jeho nejlepší kamarád padl do náruče smrti, o té dívce, která hodinu plavala se střelnými ránami ve stehně, o nočních můrách a pocitu viny poté. Mohli jsme slyšet výroky jako následující: „Byl jsem vedoucím delegace, přišli jsme o tři nejmladší“, ale také o vzdoru a vzepření se proti násilníkovi, např. „My jsme vyhráli, on prohrál. Norská mládež umí plavat!“.

Málo z toho, co zaznělo, přispělo k dodání nových informací o tom, co je napsáno v obžalobě. Náš obrázek krutostí je ale obohacován novými kousky mozaiky. Nikdo, ani pachatel, nepopírá průběh dění. Nedostaneme se blíže k tomu, co je na případu sporné, než to, že sem tam zazní nějaký ten dotaz ze strany Breivikových obhájců, kteří usilují o to, aby prostřednictvím důkazů podepřeli, že jejich klient při svém vražedném jednání na ostrůvku jednal „racionálně“, tedy, že byl příčetným.

Účelem té fáze, do které se nyní případ dostal, je jiný: Je součástí rozsáhlejšího a kolektivního duševního zpracování toho, co se odehrálo 22.7.2011, a to jednak pro oběti, jednak pro jejich blízké a pro národ jako takový.

To, co se děje, je prodloužením vývoje norského trestního práva za poslední tří desetiletí, kdy se postavení obětí stále posilovalo a zmocňovalo. Neděje se to však bez komplikací.

Systém, kdy tzv. „podpůrní právníci“ v norských trestních případech byl zaveden v r. 1981, kdy poškození v případech znásilnění získali právo na právní pomoc. Právní komora vehementně protestovala, právníci-obhájci nechtěli „podpůrné prokurátory“ v trestních případech. V Norsku známý právník Tor Erling Staff si stěžoval na „privatizaci“ trestního práva.

Nicméně to byli právě právníci, kteří byli jedinými z 41 instancí slyšení, které brojily proti novému systému a v desetiletech, která poté následovala, směřoval vývoj tím směrem, že systém byl rozšířen, aby se vztahoval i na poškozené a ejich blízké v případech sexuálních přečinů aj. případů závažných násilných činů. „Podpůrní právníci“ získali také větší práva, mj. k nahlížení do spisů, které se případu týkají. Vedlejší role u rozsáhlých trestních případů spočívá v tom, že „podpůrní právníci“ jsou pomocníci při vypořádání se s dotěrnými sdělovacími prostředky.

Jejich hlavní role se ovšem točí kolem otázek odškodnění poškozeným a tato role se zvětšila, poněvadž se zvýšila finanční hladina pro vyplácení odškodnění obětem násilných činů. Počet  najatých „podpůrních právníků“ je v případu z 22.7.2011 extrémně vysoký. Velký rozsah zapříčinilo to, že se soud rozhodl, že požadavky na odškodnění nebudou probírány v rámci procesu, nýbrž zvlášť. Nejprvé bude 12 žadatelů sloužit jako zkušební kámen na nastavení laťky těm dalším.

Jako nový rámec rozhodl norský parlament o navýšení stropu pro odškodnění obětem násilných činů z 3.2 na 4.7 milionu norských korun. Koho se navýšení týká, když ne těchto mladých, kteří toho tolik potrpěli? Nesáhnou ani na dvacetinu toho. Zklamani jsou v tomto trestním případu „podpůrní právníci“ a především přeživší a pozůstali po obětech z rozhodnutí Úřadu pro přiznávání odškodnění obětem násilných činů. Právníci žádali o hodně víc. Ani ti, kteří mladým na útěku pomáhali, toho mnoho nedostanou. Mnozí z nich se potýkali s psychickými problémy a museli vyhledat odbornou pomoc. Celkem se čeká až 6000 žádostí o odškodnění. Navíc někteří z „podpůrních právníků“ předeslali, že možná bude přicházet v úvahu zažalovat stát kvůli nefungující pohotovosti.

Jeden z „podpůrných právníků“ musel odstoupit kvůli únikům důvěrných informací do sdělovacích prostředků. Naproti tomu „podpůrná právnička“ Cathrine Grøndahlová nastolila otázku, zda role „podpůrných právníků“ může mít záporný vliv na těch mnoha obětí, které tvrdě bojují s následky útoků. Psychické reakce jsou podle Grøndahlové momenty při vyměření výše odškodnění. Čím horší následky, tím vyšší odškodnění.

Jak toto nakonec dopadne, není jisté. Ani soudci, obhájci či prokuratura neprotestovali proti dlouhé „privatizované“ fázi tohoto soudního procesu. „Podpůrní právnici“ byli dosud ve svých výrocích opatrní a nenařkli stát z lakoty. Snad se ale budou zvyšovat hlasy pro větší štědrost, vždyť jsou to drobečky v porovnání s těmi miliardami, které jsou třeba na  opravu Breivikem napáchaných škod ve vládní čtvrti.

Zda to bude znamenat nějakou precedenci pro pozdější trestní případy, nelze teď říct. Na to je tento případ příliš nekonvenční a příliš moc národní záležitostí.